Zájezd do Jižního Tyrolska 2019

V druhém červnovém týdnu jsme společně se žáky prvních a druhých ročníků a několika maturanty prožili tři krásné dny v italských provinciích Jižní Tyrolsko a Belluno (a dvě méně příjemné celonoční cesty autobusem).

Po celé tři dny pobytu jsme si užívali hlavně horskou krajinu během turistických aktivit v Dolomitech a sousedních Zillertalských Alpách. Zdolávali jsme úzké kamenité cestičky, přeskakovali nebo brodili horské bystřiny, přecházeli jsme kluzká sněhová pole, abychom mohli obdivovat kouzelné výhledy na majestátní hřbety Alp, bizarně hranaté tvary Dolomit i do hlubokých údolí, pomrkávajících na nás tu a tam blankytnými oky ples.

První den jsme strávili v Dolomitech lehkým výstupem z Platzwiese na Strudelkopf, mnohé z nás ale nejvíc okouzlilo jezero Pragser Wildsee v údolí pod ním. Druhý den jsme se vydali lanovkou na Jochtal, odsud vystoupali na Peachenjoch a sestupem přes horská luka Fane Alm se vrátili zpět. Protože jsme se na rozdíl od předchozího dne během tohoto výletu nepohybovali v Dolomitech, nýbrž v Zillertalských Alpách, mohli jsme si povšimnout výrazně odlišného charakteru obou masivů. Třetí den nás čekal návrat do Dolomit v podobě okruhu kolem věžovitého vrcholu Tre Cime.

Díky ubytování na rodinném statku v Rodenecku, kde mimochodem každá večeře byla kulinárním zážitkem, a večerním návštěvám měst Brunecku, Brixenu a okolí jezera Misurina jsme měli možnost seznámit se s místní kulturou a stylem života. Jistě nikomu z nás neuniklo, že zatímco Jižní Tyrolsko žije v rakouském rytmu okořeněném tím nejlepším z Itálie, stačí přejet pár kopců do sousední provincie Belluno a ocitneme se v Itálii se vším všudy.

Pro mě osobně byl nejkrásnějším zážitkem, jakousi třešničkou na špičatém dortu Dolomit, poslední výlet kolem Tre Cime. Zároveň si uvědomuji, že během tohoto výletu si někteří naši žáci sáhli na dno svých možností. Kvůli strachu z výšek a klouzajícímu sněhu se pro ně desetikilometrová cesta stala velmi náročnou zkouškou. Slouží jim ke cti, že v této zkoušce obstáli na jedničku. Nejenže se dokázali se svým strachem a únavou srdnatě poprat a pokračovat dál, ale zcela spontánně si také začali vzájemně pomáhat a díky tomu všichni došli úspěšně do cíle. To považuji za mnohem důležitější než fyzickou zdatnost, možná dokonce za to nejcennější, co se žáci mohli na naší výpravě naučit, neboť v horách, stejně tak jako v životě, platí, že do úzkých se může dostat kdokoliv, i ten nejsilnější a nejrychlejší, a pak mu může zachránit život pomoc někoho podceňovaného, zdánlivě slabého a pomalého.